K pramenům Tisy.

    Tisa je nevelká řeka na jihozápadě Ukrajiny. Pramení pod horským sedlem asi 20 km západně od Lazeščiny. Prvních 60 km vodního toku se klikatí horským terénem směrem k jihu a když dosáhne rumunských hranic, otáčí se na severo-západo-západ a dalších 50 km tvoří hranice mezi Ukrajinou a Rumunskem. Poté, co opustí hraniční čáru u Tjačivu, protéká nižinou asi 60 km. Opět se vrací k hranicím s Maďarskem a pak opouští Ukrajinu, aby se pod Čopem ještě dotkla rodné země.

    Na snídani si každý nestěžoval. Jen Ti, co neznali předchozí večer míru. Mletá pečeně s kousky zeleniny, jáhlová kaše a chléb. Nechyběl ani dobrý domácí džem z malin a jahod, tak půl na půl a máslové sušenky. Takové ty pravé máslovky rozplývající se na jazyku lehce namočené v čaji, co u nás už dlouho nejsou. Žádné keksy. Kulinaření si raději necháme na jindy a teď: “Vzhůru do sedel!”

    Asi v půli cesty z naší chaty dolů k řece Tise, jejichž břehů se dnes přidržíme, je rozsáhlejší dvoupatrová chata. Před chatou je velké prostranství, sloužící asi jako parkoviště. Osou parkoviště protéká dávno neregulovaný potok a uprostřed tvoří jezírko. Když vyjíždíme z lesa, tak na protější straně popisovaného místa stojí rozšafně rozkročen mladý hřebeček. Jednu nohou vpředu, jakoby chtěl začít tancovat čtverylku. Je na něm vidět, že má radost a tak po chvíli, když už jedem všichni podél prostranství, rozbíhá se a skáče v jezírku a radostně pohazuje hlavou a řehtá. Jako by se nám smál, co to tu jede za legrační vozíky. Přeběhne ďolíček a vysekne pukrle na druhé straně. Stále má o nás zájem, i když už mizíme v zatáčce.

    Dole na silnici se obracíme k obci Jasiňja. Slunce je najednou vysoko na blankytném nebi. Bude asi moc pěkně. Kolona vjíždí do lesa. Na rozcestích střídáme směry, a tak do nás slunce pere ze všech tran. Ještě, že pojedeme celou cestu lesem.

    Zastavujeme na kávu. Rozcestí je široké a ze dvou stran se sem valí voda. Chlapci dělají snímky ryb a sebe v bystřině. Všechny potůčky se tady jmenují Tisa. Ono je jich tu povícero, ale my sledujeme jen jeden, co nás postupně přivádí do hustšího lesa a hlavně přes lávky, mostky a tak. Ještě, že jsme se posilnili!

    Ani jsme netušili, co nás tu vlastně čeká. Nikdo z nás nepočítá mostky, po kterých přejíždíme a tak nevíme u kterého právě teď kufrujeme.  Kufrování je slengový výraz pro zbloudění, zapadnutí v terénu, hledání další cesty, nebo také čekání na čas příjezdu v limitních soutěžích typu BOAS.

    Předchozí můstek byl jaksi vyspraven novými čtyřpalcovými fošnami, které jen tak položeny přes příčníky zabezpečovaly průjezd i těžším vozidlům, než byla ta naše. Mělo nás to varovat. Ale tenhle, jakoby z něj před léty někdo spadl, možná i několikrát a za trest jej nikdo neopravil. “Tak jsme došli, tedy dojeli”. Průzkumné vozidlo se nikam nevydává. Všichni se díváme na houpající se klády nad roklí. Přejít se dá po kládě, co zbyla, která se ale pohupuje již pod tíhou jednoho člověka a tak se jdeme postupně podívat z druhé strany. Díky dobré organizaci, jak dříve naznačeno, vzniká chaos názorů, jak a co a kdo. Bude se stavět most, nebo se to přejede jen tak roklí. Mercedes se jak se patří naštval a už si to valí z kopce do rokle. Dobře, dobře, výborně a visí

na skále levým podběhem a pod ním voda a bahno. Do bahna se vrhá banda nadšenců ku pomoci prvnímu odvážlivci. Protlačujeme Géčko roklí vícemužnou silou a silou navijáku.

    Nivu také nakonec protlačíme, ale když se prodrápeme na druhou stranu, každý tuší, že takhle ne-é, každý nemá navijáček. Je to na oddělání spodku a nejen toho a od toho tu nejsme, nemluvě o tom, že bychom také auta mohli přenášet jako se přenášejí raněná zvířata a to už přestává být zábava.

    Sláva, rohodnuto, budeme stavět most. Protože jak už jsme předeslali expedice měla dost volný režim a rozhodování připomínalo půtky v horní i dolní komoře palamentu najednou. Trvalo dlouho, než zvítězil názor, že se bude kopírovat terén fošnami, co najdeme. Dodnes mi není jasné, zda-li to byl nejlepší názor, ale díky nejhlasitějšímu přednesu posádky “Ára” zvitězil.

    Zatím, co dohasínaly vášnivé diskuse, z Ára se vysypalo takové množství různého nářadí, že chybělo snad jen motorové hrablo na sníh a mast na omzliny. Nutno uznat, že osádka “Ára” se vším tím náčiním umí zacházet. Mnohý z nás věřil,že se to užívá k docela jiným účelům, než jsme následně viděli.

Vracíme se pro fošny k minulému mostku a zjišťujeme, že tam ani nejsou potřeba.

    Mezitím za námi přijeli filmaři a vydatně natáčeli naše hemžení okolo stavby. Jeli stejným směrem, k pramenu Tisy, natočit propagační film o kráse Karpat a nás, že použijí jako příklad negativního ovlivňování přírody člověkem, v našem případě ještě “inostráncem”, o to tudíš nebezpěčnějším. To jsme teprve byli rádi, i když by bylo velice zajímavé vidět se posléze někde v kině a hlavně jak naše počínání budou komentovat. Nemá cenu rozvádět dohady kudy a kam a proč vést jednotlivé klády a kam co zapřít, protože nikdo nebyl odborník na stavby mostů, tolik mnoho bylo diskusí i dost ostrých. Nestranný pozorovatel, by velice rychle zjistil, že stejně pracovali stále jen jedni a titíž a ti druzí povětšině kybicovali, a filmovali, že filmují. Hned mne napadla hříšná myšlenka, že bych měl asi také začít filmovat, ale neměl jsem kameru a tak nezbylo, než dělat.

    Výsledkem čtyřhodinového snažení byl obchvat spadlého mostu, který se dal nyní překonat s každým autem za pět minut (samozřejmě s terénním). Právě tato časová úspora se nám při návratu, jak později uvidíme, hodila.

    Kterýsi Jirka sarkasticky nadhodil, abychom ty fošny vzali ssebou, protože dál už mosty nejsou, ale byly. Docela dobré a unesly by i větší zátěž.

Konečně vyjíždíme na pokraj louky svažující se k nám od hřebenového lesa.

    Posilníme se narychlo ohřátým jídlem a vyrážíme kolem pěkné chajdy postavené na louce. V úvozové cestě je živo. Žáby a mloci v kalužích rozčeří hladinu, jakmile se jen přiblížíme. Mravenci a zlatohlávkové si nás nevšímají, protože vědí, že jsme právě poobědvali. Motýli také posedávají v odpoledním sluníčku na květech vonící louky, ale to stále ještě není ono.

    Teprve, když po dvou kilometrech vyjdeme z lesa, čeká nás rosáhlá sedlová louka. Opravdu, jakoby tu někdo zasel samé kytičky. 34 různých kvetoucích bylin. Je to nádhera a vzduch provoněný senem. Rozhled po krajině zalesněných vrcholků a travnatých sedel zarámovaný do vysokých běloskvoucích oblak. Najednou je ta tam únava z úmorné dřiny při stavbě mostu. Přesto si sedáme i leháme do trávy abychom tu s tou krásou alespoň na chvilku pobyli.

Pramen hledá Jura někde pod hranicí lesa, ke kterému teď směřujeme. “Tadýýý!”, ozývá se ze spodu. V lese zarostlá kamenná stěna s dvěma altánky po stranách. Uprostřed kamenný baldachýn zastřešující kamennou půlkulatou mísu, do níž ze stěny vyvěrá nepříliš vydatný pramen. Voda v obrovské míse je chladná a tak jí pijeme. Je dobrá.

Kupodivu jsou zde také filmaři, se vší potřebnou technikou, kteří nás nějakým záhadným způsobem předběhli, ale nevíme jak se sem dostali, protože za námi nepřijeli. Asi měli větší štěstí při výběru průvodce. Měníme si vizitky, dělají nám společnou fotografii a snad nám jí i pošlou. Nabíráme si opravdu dobrou vodu na zpáteční cestu.

    Po starých kamenných stupních, dnes již neudržovaných, se vracíme do sedla. Sedlem na hřeben a nazpět k autům. “Kudy teď?”. Jura říká: “Tudy”! A tak se kolona dává do pohybu. Pohyb je ale čím dál tím obtížnější. Boříme se vpravo, boříme se na cestě i vlevo od cesty. Už se to ani nezdá. Lesní močáliště jako na Rejvízu ve Zlatých horách. Takhle to začíná. Stromy kolem, jakoby nic si pěkně rostou a pak se nedá ani tam ani nazpět a člověk je rád, když se s ním jehličnan jehož se v nouzi chytne, nepotopí. Raději pryč dokud to jde.

Situace se po návratu na okraj louky opakuje.

“Kudy teď?”. Jura říká: “Tudy”, ale na cestu se vydává jen Géčko a Niva, kdyby něco. Ale dojedeme jen na dohled a propadající se bahnité podloží nás opět varuje. Obracíme se k naší chloubě, k našemu můstku přes řeku Tisu, i když tady je to zatím jen malý potůček ve strži.

    Opravdu se cestou nazpět nezdržujeme, a projíždíme obchvatem rokli bez větších kolizí. Zdá se, že i dnešní trasa byla vybrána pečlivě, abychom si uvědomili, že v horách “život není peříčko”!

    Jiný vtipálek - Jirka, pronesl při večeři myšlenku, následně velmi oblíbenou, že až se zítra pojede na horu Jasiňju, tak: “Protože tam žádné mosty nejsou, budeme dolovat tunel”. Závěr večera patřil Gambrinusu, což uvádím bez nároku na odměnu za skrytou reklamu, ale hlavně protože to byla pravda. 

Kde ráj kvítků je největší?. Tam nahoře, tam nahoře.

Kde největší je ptáků volnost?. Tam nahoře, tam nahoře.

Kde všechna voda pramení?. Tam nahoře, tam nahoře.

Kde Hospodin, tam všehojnost!

(“Otázky poutníka” v neumném autorově překladu)